BAB & DĚD

BAB&DĚD

V dnešní době se stále častěji setkatkáváme s příběhy aktivních seniorů, pro které je důležité mít možnost seberozvoje a seberealizace. Společnost klade důraz na aktivní stárnutí. Mění se spolu s tím přístup k prarodičovství? Jak se dnešní senioři cítí v roli babiček a dědečků? Jsou vždy nadšeně k dispozici nebo si hájí čas pro sebe? O tom, jak se mění jejich představy o „babičkování a dědečkování“ je výstava “BAB & DĚD“, kterou pořádá Elpida.

Veřejně známé i neznámé tváře spojují silné příběhy a zajímavé úhly pohledu na roli babiček a dědečků v dnešní době. O své osobní zkušenosti se podělili John Bok, Oldřich Čepelka, Božena Horáčková, Alena Orten, Irena Plášilová nebo Liběna Rochová.

Alena Orten

(sekretářka na FF UK, korektorka a feministka)

„Babi, ty jsi taková nádherná existence!“

Babičkuju ráda, pomáhám dceři Bet s jejími dvěma dětmi. Já měla děti až po třiceti, takže mě zaskočilo, že se do toho pustila na moje představy velmi mladá, asi ve třiadvaceti. Nečekala jsem to. Zaskočilo mě to i v tom, že roli babičky si nevybíráte, ale jste do ní prostě zrežírovaní. Já tehdy snad ještě studovala druhou vysokou školu, ale od začátku jsem dceři hodně pomáhala. Já jsem ráda sama, pořád ještě hodně pracuju a hrozně mi tohle svobodné rozhodnutí vyhovuje. Ale babičkování jsem přijala s láskou, asi proto, že miluju svojí dceru a chci její život udělat lepší, než jsme měly ženy v naší generaci.

Je pro mě těžké nastavit si limity, ale teď už jsme si to snad nějak ustálily. Vnímám, že to mám lehčí v tom, že s vnoučaty nikam nespěchám. A taky jsem už úplně v klidu, nerozčiluju se, ani u úkolů. Jsou úžasní, můj vnuk mi jednou řekl: „babi, ty jsi taková nádherná existence!“ Chtěla bych jim předat smysl pro čestnost a pro svobodu a vědomí, že se pro tenhle svět musí nějak snažit. Já hrozně doufám v příští generace. Nemám tušení, co bude za deset let, až budou velcí. Ale vím, že určitě potřebují někoho, komu mohou vždycky všechno říct, za kým mohou přijít.

Přečíst příběh

John Bok

(politický aktivista, spoluzakladatel spolku Šalamoun)

Jsem milující a laskavý cholerik

Já jsem sice cholerik, ale myslím, že jsem taky milující a laskavý táta a dědeček. Nepřipadá mi, že bych měl poučovat svoje děti a vnoučata. My jsme se rodiči stali tak, že jsme si nadělali děti a pak jsme se od nich učili, jak to dělat. Člověk je kolikrát překvapenej, co se od nich naučí. Děti obdivuju a udivují mě. Beru je na různý procházky a výpravy, s jedním vnukem jsme třeba cestovali vlakem, chodili po kopcích a spali v penzionech. Všechny svý vnoučata nevídám, protože některá žijí v zahraničí, ale v létě je vždycky chalupa nacpaná.

Vnoučatům bych rád předal to, aby se nikdy nevzdali sami sebe a aby se měli rádi. Sami se sebou totiž musíme žít celý život. I když se třeba staneme se morousama. Přes všechny chyby, který máte, se musíte naučit mít se rád, přijmout se. A pak teprve můžete mít rád i ty druhý.

Přečíst příběh

Božena Horáčková

(učitelka)

Jsem taková babička praktička

Já jsem babička čtyř vnuček a všechny mi dělají velkou radost. O jednu z nich jsem se starala sama od jejích tří let. Její rodiče se rozešli a ona nedostávala dostatek péče, tak jsem si ji vzala k sobě. Připravila jsem ji na to, jak řešit životní situace, jsem taková babička praktička. Třeba se jí něco rozbilo a plakala a já jí řekla, Kateřinko, tím pláčem se nic nezměnilo, chtělo by to vymyslet, co s tím uděláme.

Když jsem se o ni starala, bylo mi šedesát. Už jsem byla v důchodu, ale ještě jsem u toho pracovala na plný úvazek. Končila jsem třeba v půl druhé a už ve dvě jsem ji vyzvedla ze školky. Bylo to velmi náročné, neměla jsem vůbec žádný čas na sebe, ale byla jsem šťastná, že to pro ni můžu dělat. Jezdily jsme spolu k moři, naučila jsem ji plavat, jezdily jsme do Krkonoš a naučila jsem ji lyžovat. Ona už si to všechno ani nepamatuje, ale to není důležité, protože z toho, co jsem ji naučila, žije dodnes, a to mě nesmírně těší. Ostatní vnoučata žijí v zahraničí, takže se vídáme méně, ale i tak máme moc hezké vztahy.

Přečíst příběh

Liběna Rochová

(designérka, profesorka)

Chci být vzornou babičkou

Mám stále hodně práce a má práce mě naplňuje, ale chci být vzornou manželkou a také vzornou babičkou. Když do mého života přišla vnoučata, povídala jsem si o tom s Miladou Karasovou a ta mi tehdy poradila, abych si vyhradila jeden den a ten si nechala jen pro ně. Udělala jsem to tak a dodržuji to dodnes. Teď už jsou větší, takže spolu trávíme méně hodin než dříve, ale stále jsou to ty středy.

Propojení generací je krásné, rádi spolu diskutujeme a filozofujeme o světě a o životě. I můj manžel, kterému je 75 let, se dětem věnuje, chodí i s tím nejmenším vnoučkem ven a učí ho nové věci. Vnímám jako zásadní, že moje děti pro mě od začátku byly partnery. Od malinka je podle mě důležité, aby cítily absolutní důvěru a respekt. Žádné - ty to neumíš –, prostě umí taky něco, dělá to třeba jinak. Nejde o to, že bych s nimi mluvila jako s dospělými, ale o ten pocit, že jsou pro mě rovnocennými parťáky.

Přečíst příběh

Oldřich Čepelka

(sociolog)

Baví mě pomáhat, vidím v tom obrovskou příležitost

Já mám šest vlastních vnoučat a k tomu dvě, která mě vloni adoptovala. Jsou to děcka z Ukrajiny, holčička 4 a kluk 6 let. Přicestovali vloni se svými matkami. Poskytli jsme jim byt, navštěvujeme je a pomáháme jim s praktickými věcmi, ale taky spolu občas trávíme volný čas. Chodí k nám na zahradu, hrajeme na honěnou a na schovávanou, půjčujeme jim hračky po našich vnoučatech, která už jsou větší. Kluka jsme pomohli dostat na fotbal a teď jde zrovna na trénink. Chystám se tam jít a udělat mu nějakou fotku, jak hraje a popovídat si s jeho maminkou. Nejsou to každodenní věci, oni si žijí vlastním životem, ale já jsem tu od toho, abych jim pomohl, když to potřebují. Vidím v tom pro sebe obrovskou příležitost. Baví mě pomáhat ostatním. Myslím, že senioři mohou strašně moc nabídnout, protože mají spoustu zkušeností a vědí hodně o životě. A na druhé straně to, co dostávám zpět, je úžasné. Když mi moje ukrajinská vnučka poprvé zazpívala a pak mi řekla dědoušku, byl jsem její.

Naše vlastní vnoučata bydlí v okruhu do patnácti kilometrů, je to akorát, mohou za námi snadno přijet, ale vždy dají vědět předem. Vždycky, když se nám děti ozvou, že bychom se mohli přifařit, nebo že by chtěly přijet, jsme připraveni.

Přečíst příběh

Irena Plášilová

(učitelka mateřské školy)

Myslím, že jsem docela moderní babička

Dřív jsem si myslela, že budu taková ta tradiční babička v zástěře s bílými vlasy, ale pak to šlo jinudy a ze mě je myslím docela moderní babička. Přizpůsobila jsem se dceři. Vím, že moje maminka by to asi těžko přijala.

Moje dcera se vdala za Němce. Nechtěli žít v Německu, ale oba jsou hodně přírodní a chtěli rodit děti doma, což se tu tehdy nesmělo. Takže se tam dočasně odstěhovali. Já šla za nimi a našla jsem si tam práci v zařízení, které pečuje o umírající lidi. Dcera doma krásně porodila dvě děti, a já jim byla od malička nablízku. Pamatuju si, že mi moje maminka řekla, že jsem dceru špatně vychovala, že se má rodit v nemocnici a děti by měly mít všechna očkování. Proto si myslím, že jsem moderní, když jsem na to přistoupila.

Mám dvě vnučky. Dnes už s rodiči bydlí v Praze a já u Děčína, ale kdykoliv se dcera ozve, že můžu hlídat, tak sednu na vlak a jedu. Podnikáme výlety, chodíme po rozhlednách, já mám v plánu sto a už jsme jich prošly padesát. Chtěla bych, aby měly holky pohodovou babičku, která je pohladí, i když zlobí.

Přečíst příběh

PODCAST

Na výstavu navazuje podcast Old´s Cool, ve kterém do hloubky rozebíráme společenské a psychologické aspekty prarodičovství. Poslechnout si ho můžete ve všech podcastových aplikacích, stačí zadat klíčové slovo Elpida. Se svými příběhy a zkušenostmi se můžete zapojit i vy, a to na webu a sociálních sítích Elpida.

SDÍLEJTE SVŮJ PŘÍBĚH

Daleko od sebe

Mám šest vnoučat, 2 vnučky v Česku, 4 vnuky v zahraničí - den cesty vlakem. Když vnoučata přicházela na svět, ještě jsem pracovala, a to v zahraničí. Tam i později v Česku jsem organizovala setkání na pronajatých chalupách a vycházelo nám to až 4x ročně. Dokud byla vnoučata malá, mohly se společné pobyty snadno upravit tak, aby se jich účastnili všichni - tedy ne vždy rodiče našich vnoučat, ale vnoučata ano. A tím se nám podařilo, že se krásně sblížili kluci i děvčata, byť žijí jinde. Daleko od sebe. Na to jsem hrdá, je to totiž hlavně moje zásluha, manžel někdy brblal - ale vždy hodně pomáhal a většinou se účastnil. Myslím, že hlídání vnoučat není a neměla by být povinnost prarodičů, někteří na to nějak nemají, ať už kvůli fyzickým silám, či naopak vlastním zájmům. Prarodiče by si to měli ujasnit a svým dětem popravdě říct.

Barbora

Jsme správná dvojka

Je mi 78. Vnučce je 10 let. Když jsem ji v porodnici viděla, přála jsem si, abych se dožila až půjde do školy. To se mi splnilo. Teď si přeji, abych ještě nějakou dobu byla zdravá a myslelo mi to, abych si spousta věcí ještě s ní užila než přijde do puberty. Když se ohlédnu zpět, co jsem s ní dělala a dělám, maličkosti, na které rodiče nemají čas a trpělivost. A hlavně s babičkou musí být veselo. Skákání panáka, přes švihadlo. Naučila jsem ji plavat i lyžovat. Velká trpělivost, ale ta radost, když se jí to podařilo. Sleduji akce, co se pořádá pro děti, muzea, zoo. Jezdíme tramvají a busem a vlakem, to s rodiči nezná. Děláme výrobky podle Pinterestu. Naposledy jsme šly v masopustním průvodu - tam by rodiče také nešli. Sledujeme večer i TV ale co spolu vybereme, aby se mohla zeptat, když neví nebo nerozumí. Mnoho vstupného je sníženo pro děti a důchodce. Jsme proto správná dvojka. Rozhodně to není o penězích. Je to o lásce a velké trpělivosti

Blanka

Tolerance, tolerance, tolerance

Myslím, že vše je otázkou vzájemné tolerance. Rodiče musí akceptovat, že my děláme věci po svém, vnoučata v podstatě nevychováváme, ale jsme s nimi, děláme s nimi občas úkoly, ale podrobnosti jsou na nás. Když máme vnoučata na starosti, jejich rodiče nám do toho nemluví a my zas nemluvíme do výchovy jim (když se nám něco velmi nelíbí, vyříkáme si to s rodiči v soukromí, bez přítomnosti jejich dětí :-)

Otto

Koloběh života

V mládí jsem měla plno představ, jak budu mít nádherný život, plný pohody, výzev, úspěchů v práci, nádhernou rodinu.
Jak ale pozoruji svoje okolí, s přibývajícím věkem se vždy v životě přihodí něco, s čím člověk nikdy nepočítal. I já jsem si prošla několika sinusoidami, jednou nahoře, jednou dole. Protože jsem měla hezké dětství, vždy jsem se vyhrabala z dolní úvratě nahoru. Čerpala jsem z dětství, vytahovala odněkud z břicha ty hezké pocity.
I když se pamatuji, jak mě maminka jako čtyřletou holčičku honila v zástěře s vařečkou, protože jsem si neuklidila hračky. Jak mě nutila jíst s tím, že až bude ručička budíku nahoře, musí být vše snědené. Nebylo, protože natahovací budík se prostě zastavil. Ale nemohu zapomenout, na její malou ručičku, ve které jsem vždy cítila oporu. A jak jsem s tatínkem řezala prkýnka a chodila do lesa na houby.

-->

Dnes je mi 68 let, mám 5 vnoučátek, z toho 3 žijí v cizině, manžel v 50ti letech odešel do jiné náruče. S tím jsem nikdy nepočítala. Jak se ale peru se životem, nevzdávám ho, čerpám ze své rodiny. Učím se francouzsky kvůli tomu, abych mohla jezdit za vnoučaty, sleduji svoji druhou dceru, jak moderuje v rozhlase a jezdí po světě. Nepřestala jsem pracovat, sportovat, být s lidmi. Naučila jsem se malovat a dokonce moje obrazy vystavuji. Po vzoru mých dcer cestuji po celém světě, dokud na to stačím zdravotně i finančně.
Baví mě 5 hodin vařit, pokud mají vnoučata přijet, baví mě pro vnoučátka připravovat bojovky, povídat si s nimi. Když slyším “Babičko, já tě mám ráda“, celá se tetelím a mazlení nebere konce. Na dnešek jsme všichni spali na podlaze, udělali si letiště. Jsem sice trochu rozlámaná, ale spokojená.
Oni mě učí vnímat život jiným způsobem, je jiná, technická doba. Učí mě, jak mít sama sebe ráda. Doufám, že ke mně budou ještě dlouho chodit a svěřovat se se svými problémy. Že budeme mít k sobě důvěru a oni slibují, že se o mě jednou postarají. Tak mám o představu, jak budu mít ve stáří nádherný život, postaráno. Takový koloběh života.

Eva

Jak to vidíte vy? Podělte se s námi i o váš příběh, přístup nebo pohled na věc.

Napište nám na e-mail: petra.pechova@elpida.cz. Předmět bab&děd.

AUTORKY PROJEKTU

Autorská dvojice Orten&Ruppert spolupracuje s Elpidou už osm let. Tvorba současné mladé fotografky Bet Orten osciluje na pomezí módní fotografie, dokumentu, portrétu i krajinné tvorby. Veroniku Ruppert můžete znát jako novinářku, dramaturgyni a moderátorku Českého rozhlasu.

Pořadatel a iniciátor výstavy: Elpida, o.p.s.

Koncept: Veronika Ruppert a Bet Orten

Fotografie: Bet Orten

Texty: Veronika Ruppert

Styling: Kateřina Papežová

Výkonná produkce: Sára Němečková

Make up a vlasy: Eva Svobodová Studio Heavy-Duty

Asistentka fotografky, postprodukce: Kristina Reznik

Instalace výstavy: Michal Baudyš

Děkujeme za podporu!
MPSV Praha TCP TCP