Nejhorší pro mě byl rozchod s manželem po 25ti letech. Uvrhlo mě to do depresí, ze kterých jsem se léčila a na které dodnes beru léky. Odešla jsem z práce, kterou jsem do té doby dělala a začala jsem šít v chráněné dílně. Zjistila jsem, že klidná práce rukama mi pomáhá a díky ní mě zase těší život.

I když už dílna dnes nefunguje, moc ráda se s děvčaty z dílny dodnes vídám. Přivydělávala jsem si pletením ponožek, které jsem sama prodávala na burze na Kolbence. Pak jsem narazila na Elpidu a od té doby patřím do teamu pletařek Ponožek od babičky. Pletení je skvělé v tom, že ho můžu dělat kdykoliv a kdekoliv, covid necovid. Co mi ale v lockdownu chybělo, byl lidský kontakt. Chodila jsem aspoň na procházky, abych si popovídala se sousedy.

Moje zkušenost je zdravotní, ale není o covidu. Bylo by to asi v současné době modernější, ale moje příhoda je nemarketingová, všední, obyčejná.  Od mládí jsem rád lyžoval. Na rodinném výletě do Krkonoš jsem při jedné z jízd utrpěl vážný úraz - frakturu lebky. 

Záchranáři mě helikoptérou  dopravili do nemocnice. Já si na to samozřejmě nepamatuji, nemohl jsem mluvit a nikoho jsem nepoznával, ani manželku. Musím poděkovat týmu lékařů a sester v Hradci Králové a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kterým se podařilo vrátit mě zpět do života.

Ohromně mi pomohla moje žena a syn, kteří mě stále navštěvovali v nemocnici. Psychickou sílu mi dodali moji přátelé a známí. Po delší době jsem se vrátil do práce a začal zase lyžovat. Celkově se změnil  můj pohled na život a míru hodnot. Začal jsem mít radost i z věcí, které se mi dříve zdály nepodstatné. Asi to tak v životě funguje.

Opravdu těžkých chvil jsem zažila víc. V roce 1968 nám emigrovala půlka rodiny a pak v osmdesátých letech bez jakéhokoliv předchozího varování zmizel na západ náš syn. Nenechal žádný vzkaz, nevěděli jsme, kam zmizel, dokud nám nezavolal jeho kamarád, že je v pořádku ve Francii. Já jsem se v takových momentech vždycky ponořila do práce nebo do nějaké nové aktivity. Vždycky mi pomáhalo hraní v divadle a lidé, se kterými jsem mohla pracovat.

A k tomu jsem optimista. Když mi našli rakovinový nádor a šla jsem na operaci, ani na okamžik jsem nezapochybovala o tom, že by to nedopadlo dobře. Pro mě prostě nepadalo v úvahu, že bych se neuzdravila. Myslím, že pro mého muže to tehdy bylo mnohem těžší než pro mě. Když jsem šla do divadelního důchodu, hned jsem vstoupila do sboru. Společný zpěv a vystupování mi během pandemie hodně chybělo, doufám, že už snad zase brzy společně zazpíváme.

I tohle focení pro výstavu pro mě bylo krásným vytržením z té nudy doma. Bez kultury a společnosti je to pro mě těžké. 

Vzpomínat na nejtěžší období pro mě stále není snadné. Byl to čas, kdy po 48 letech společného života onemocněla moje paní rakovinou. Po měsících léčení, operace, terapie a nadějí nastal zlom a zůstal jsem sám. Bylo to hrozné. Odmítáte tuto skutečnost přijmout, nevěříte tomu a nenávidíte všechny lidi kolem sebe jenom proto, že žijí, chodí, povídají si, když vy máte takovou bolest. A co mi pomohlo tyto těžké chvíle překonat? Byl červen a obě moje dcery s rodinami měly zaplacenou dovolenou v Chorvatsku. Rozhodly se, že mě vezmou s sebou. Každý večer jsme si o jejich mamince povídali a vzpomínali na ni. Neumíte si představit, jak tato terapie pomáhá. Prožil jsem s vděčnými posluchači znovu celý svůj život a po dovolené jsem byl z nejhoršího venku.

Zbytek prázdnin jsem byl na chalupě a tam mi pomohly hlavně včely. Je obrovsky uklidňující je pozorovat, jak je jejich činnost účelná, jak to jejich hemžení má smysl a řád. Děda je měl celý život. Já se postupně naučil o ně starat, ale hlavně, mít je rád. 

Po prázdninách v Praze pak už stačilo nezůstávat doma, ale vyhledávat různé aktivity jako třeba angličtinu v Elpidě a začlenit se tak do normálního života.  

Já mám se svou rodinou těžké chvíle snad pořád. Někdy jsem z toho tak rozčílená, že si musím vzít prášky, abych usnula. Co mi pomáhá, je cestování. S kamarádkami jsme byly ve Vietnamu, na Srí Lance nebo na Islandu, tam to bylo parádní. Jezdily jsme s dodávkou, ve které jsme i spaly a procestovaly jsme východní pobřeží. Byl zrovna červen a v té krásné krajině kvetla záplava fialových lupin. Překvapilo mě, jak ostrá byla láva, po které jsme chodily.

Měla jsem drahé pohorky a úplně se mi na nich rozedřely podrážky. Bylo tam ale krásně. V poslední době bohužel kvůli pandemii cestovat nešlo, a tak se místo toho věnuju svým bylinkám. Na chalupě pěstuju šalvěj, různé druhy máty, meduňku, sbírám heřmánek a chrpu. Baví mě poznávat a zkoumat léčivé síly rostlin.

Nejtěžší ze všeho pro mě byly ztráty nejbližších členů rodiny, ke kterým došlo už před lety. S předčasným odchodem své sestry a jejího syna jsem se dodnes nevyrovnal, nemůžu se podívat na jejich fotky, aniž by mě to nerozesmutnělo. Mám ale naštěstí skvělé přátele, se kterými se pravidelně vídám. Chodíme na procházky, brigádničíme a sportujeme. Kvůli pandemii to na podzim a v zimě bohužel nešlo, ale teď zase začínáme hrát s kamarády tenis. Vždy se spolu moc nasmějeme a v šatnách pak probereme všechno možné. Řada mých přátel je i o pár generací mladší. S těmi si povídám o počítačích, které mě baví sbírat a opravovat, nebo si třeba zajdeme na pizzu.