OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? 
OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? OHROŽENÝ DRUH? 
18. 6. – 16. 8. 2021 • Náplavka • Praha • 18. 6. – 16. 8. 2021 • Náplavka • Praha • 
18. 6. – 16. 8. 2021 • Náplavka • Praha • 18. 6. – 16. 8. 2021 • Náplavka • Praha • 
OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL
OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL
OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL
OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL OLD’S COOL

Elpida v rámci Olds’s Cool 2021 uvádí výstavu velkoformátových fotografií.

Bet Orten
& Veronika Ruppert:
Ohrožený druh?

18. června – 16. srpna 2021
vernisáž 17. června 2021
Náplavka, Rašínovo nábřeží, Praha 2


Inspirovali jsme se osobními příběhy o těžkých životních okamžicích. A ve spolupráci s umělci a designéry ztvárnili způsoby, jakými se lidé s krizovými okamžiky vyrovnávají.

Přečtěte si příběhy lidí, kteří figurují ve fotografiích Bet Orten. Mohou nás inspirovat. Zároveň ale naznačují, že stará traumata, osobní ztráty a těžké životní zlomy nemusí automaticky vést k větší odolnosti a síle v nových krizích.


Elpida v rámci Olds’s Cool 2021 uvádí výstavu velkoformátových fotografií.

Bet Orten
& Veronika Ruppert:
Ohrožený druh?

18. června – 16. srpna 2021
vernisáž 17. června 2021
Náplavka, Rašínovo nábřeží, Praha 2

Pořadatel a iniciátor výstavy: Elpida, o.p.s.

Koncept: Veronika Ruppert a Bet Orten
Fotografie: Bet Orten
Texty, kreativní produkce a styling: Veronika Ruppert
Výkonná produkce: Tereza Nejedlá
Make up a vlasy: Eva Svobodová Studio Heavy-Duty, Vendula Niklová
Set design: Lucie Králíková - Efemér a Štěpánka Sigmundová
Asistentka fotografky: Kris Řezníková
Asistentka stylistky: Štěpánka Sigmundová

Spolupracovali: Zora Dobiášová, Monika Pošívalová, Pavla Tůmová, Zdeněk Ekl, Alois Pihera, Otakar Pinkas. Poděkování: Buffet Clothing, Natália Drevenáková (FaVU VUT Brno), Footshop, Thea Chatrná (UMPRUM), Trade Centre Praha a.s., Fundus Barrandov, Včelařský spolek pro Prahu 6 a 7 – Milan Šimonovský, Maloja Investment SICAV a.s. – Roman Krajíček, Kouzelník Jakub Rajdl.

Jako obzvlášť ohrožená skupina jsou v souvislosti s pandemií Covidu-19 nejčastěji označováni senioři. A podle smutných statistik o tom, u koho si nemoc vybírá tu nejvyšší daň, je zřejmé, že minimálně fyzicky “ohroženým druhem” jsou. Jak je to ale po stránce psychické?

Dopadají na seniory okolnosti spojené s riziky onemocnění a opakovanými lockdowny více, než na mladší generace? Nebo už za svůj život zažili mnohem náročnější chvíle?

Pomáhají jim zkušenosti z dřívějších krizí lépe zvládat pandemický marasmus? Nebo je to naopak kvůli starým šrámům těžší?

Výstavu doprovází rozhovor s vedoucí krizové telefonní Linky seniorů 800 200 007, která je určena nejen seniorům, Kateřinou Bohatou. Zkušená psycholožka a psychoterapeutka přibližuje, jaké životní situace patří v lidském životě k těm nejnáročnějším, co nám v takových momentech může pomoci a jak překonávání těžkých okamžiků ovlivňuje náš další život.


Krize patří k životu, nejde se jim vyhnout.
Rozhovor s Kateřinou Bohatou
(PDF)



Bet Orten
Tvorba současné mladé fotografky Bet Orten osciluje na pomezí módní fotografie, dokumentu, portrétu i krajinné tvorby. Její fotografie působí jako poetické obrazy. Bet fotí kolekce pro české i zahraniční časopisy a značky, například pro Jakuba Polanku, Zoryu nebo Pavla Brejchu. Zkušenosti sbírala převážně v zahraničí, žila a studovala v Londýně a v New Yorku, kde mimo jiné pracovala jako asistentka v týmu slavného amerického fotografa Stevena Kleina. V současné době žije a tvoří v Praze. Výstava Ohrožený druh? je jejím sedmým autorským projektem, který v rámci mezigenerační kampaně Old’s Cool připravuje s Elpidou.

Veronika Ruppert
Novinářka, dramaturgyně a moderátorka Českého rozhlasu, Radia Wave. Autorka podcastového seriálu Svatebky o příbězích zašitých do svatebních šatů mileniálských nevěst. Jejím nejnovějším projektem je podcast Šatníky, ve kterém nahlíží do osobních skříní a šaten zajímavých osobností. Vedle Českého rozhlasu spolupracuje s tištěnými a online médii. Věnuje se art direkci a stylingu módních editorialů a kampaní, hlasuje o české módě v porotách Akademie designu České republiky a Diploma selection na Designbloku. S Elpidou spolupracuje již sedým rokem, vedle mezigeneračních módních přehlídek a výstav se podílí i na realizaci módních workshopů a dalších společenských událostí.

Elpida znamená řecky naděje. Je to také jméno organizace, která už od roku 2002 pomáhá seniorům stát se sebevědomou a respektovanou součástí společnosti. V duchu motta Old’s Cool mění pohled na stáří. Provozuje vzdělávací a kulturní Centrum Elpida pro seniory z celé Prahy a krizovou Linku seniorů 800 200 007. Vydává časopis Vital. Založila značku Ponožky od babičky a realizuje řadu mezigeneračních projektů.



Pavla
 

Nejhorší pro mě byl rozchod s manželem po 25ti letech. Uvrhlo mě to do depresí, ze kterých jsem se léčila a na které dodnes beru léky. Odešla jsem z práce, kterou jsem do té doby dělala a začala jsem šít v chráněné dílně. Zjistila jsem, že klidná práce rukama mi pomáhá a díky ní mě zase těší život.

I když už dílna dnes nefunguje, moc ráda se s děvčaty z dílny dodnes vídám. Přivydělávala jsem si pletením ponožek, které jsem sama prodávala na burze na Kolbence. Pak jsem narazila na Elpidu a od té doby patřím do teamu pletařek Ponožek od babičky. Pletení je skvělé v tom, že ho můžu dělat kdykoliv a kdekoliv, covid necovid. Co mi ale v lockdownu chybělo, byl lidský kontakt. Chodila jsem aspoň na procházky, abych si popovídala se sousedy.

Alois
 

Moje zkušenost je zdravotní, ale není o covidu. Bylo by to asi v současné době modernější, ale moje příhoda je nemarketingová, všední, obyčejná.  Od mládí jsem rád lyžoval. Na rodinném výletě do Krkonoš jsem při jedné z jízd utrpěl vážný úraz - frakturu lebky. 

Záchranáři mě helikoptérou  dopravili do nemocnice. Já si na to samozřejmě nepamatuji, nemohl jsem mluvit a nikoho jsem nepoznával, ani manželku. Musím poděkovat týmu lékařů a sester v Hradci Králové a v Ústřední vojenské nemocnici v Praze, kterým se podařilo vrátit mě zpět do života.

Ohromně mi pomohla moje žena a syn, kteří mě stále navštěvovali v nemocnici. Psychickou sílu mi dodali moji přátelé a známí. Po delší době jsem se vrátil do práce a začal zase lyžovat. Celkově se změnil  můj pohled na život a míru hodnot. Začal jsem mít radost i z věcí, které se mi dříve zdály nepodstatné. Asi to tak v životě funguje.

Monika
 

Opravdu těžkých chvil jsem zažila víc. V roce 1968 nám emigrovala půlka rodiny a pak v osmdesátých letech bez jakéhokoliv předchozího varování zmizel na západ náš syn. Nenechal žádný vzkaz, nevěděli jsme, kam zmizel, dokud nám nezavolal jeho kamarád, že je v pořádku ve Francii. Já jsem se v takových momentech vždycky ponořila do práce nebo do nějaké nové aktivity. Vždycky mi pomáhalo hraní v divadle a lidé, se kterými jsem mohla pracovat.

A k tomu jsem optimista. Když mi našli rakovinový nádor a šla jsem na operaci, ani na okamžik jsem nezapochybovala o tom, že by to nedopadlo dobře. Pro mě prostě nepadalo v úvahu, že bych se neuzdravila. Myslím, že pro mého muže to tehdy bylo mnohem těžší než pro mě. Když jsem šla do divadelního důchodu, hned jsem vstoupila do sboru. Společný zpěv a vystupování mi během pandemie hodně chybělo, doufám, že už snad zase brzy společně zazpíváme.

I tohle focení pro výstavu pro mě bylo krásným vytržením z té nudy doma. Bez kultury a společnosti je to pro mě těžké. 

Zdeněk
 

Vzpomínat na nejtěžší období pro mě stále není snadné. Byl to čas, kdy po 48 letech společného života onemocněla moje paní rakovinou. Po měsících léčení, operace, terapie a nadějí nastal zlom a zůstal jsem sám. Bylo to hrozné. Odmítáte tuto skutečnost přijmout, nevěříte tomu a nenávidíte všechny lidi kolem sebe jenom proto, že žijí, chodí, povídají si, když vy máte takovou bolest. A co mi pomohlo tyto těžké chvíle překonat? Byl červen a obě moje dcery s rodinami měly zaplacenou dovolenou v Chorvatsku. Rozhodly se, že mě vezmou s sebou. Každý večer jsme si o jejich mamince povídali a vzpomínali na ni. Neumíte si představit, jak tato terapie pomáhá. Prožil jsem s vděčnými posluchači znovu celý svůj život a po dovolené jsem byl z nejhoršího venku.

Zbytek prázdnin jsem byl na chalupě a tam mi pomohly hlavně včely. Je obrovsky uklidňující je pozorovat, jak je jejich činnost účelná, jak to jejich hemžení má smysl a řád. Děda je měl celý život. Já se postupně naučil o ně starat, ale hlavně, mít je rád. 

Po prázdninách v Praze pak už stačilo nezůstávat doma, ale vyhledávat různé aktivity jako třeba angličtinu v Elpidě a začlenit se tak do normálního života.  

Zora
 

Já mám se svou rodinou těžké chvíle snad pořád. Někdy jsem z toho tak rozčílená, že si musím vzít prášky, abych usnula. Co mi pomáhá, je cestování. S kamarádkami jsme byly ve Vietnamu, na Srí Lance nebo na Islandu, tam to bylo parádní. Jezdily jsme s dodávkou, ve které jsme i spaly a procestovaly jsme východní pobřeží. Byl zrovna červen a v té krásné krajině kvetla záplava fialových lupin. Překvapilo mě, jak ostrá byla láva, po které jsme chodily.

Měla jsem drahé pohorky a úplně se mi na nich rozedřely podrážky. Bylo tam ale krásně. V poslední době bohužel kvůli pandemii cestovat nešlo, a tak se místo toho věnuju svým bylinkám. Na chalupě pěstuju šalvěj, různé druhy máty, meduňku, sbírám heřmánek a chrpu. Baví mě poznávat a zkoumat léčivé síly rostlin.

Otakar
 

Nejtěžší ze všeho pro mě byly ztráty nejbližších členů rodiny, ke kterým došlo už před lety. S předčasným odchodem své sestry a jejího syna jsem se dodnes nevyrovnal, nemůžu se podívat na jejich fotky, aniž by mě to nerozesmutnělo. Mám ale naštěstí skvělé přátele, se kterými se pravidelně vídám. Chodíme na procházky, brigádničíme a sportujeme. Kvůli pandemii to na podzim a v zimě bohužel nešlo, ale teď zase začínáme hrát s kamarády tenis. Vždy se spolu moc nasmějeme a v šatnách pak probereme všechno možné. Řada mých přátel je i o pár generací mladší. S těmi si povídám o počítačích, které mě baví sbírat a opravovat, nebo si třeba zajdeme na pizzu.