Příběhy z linky seniorů

Nečekané setkání

„Dobrý den, našla jsem si vás v telefonním seznamu. Listuju a vidím – linka důvěry pro seniory. Nikdy jsem na linku důvěry nevolala, ani nevím, jestli mi můžete pomoci,“ říká podle hlasu starší dáma. „Tak to pojďme zkusit, velice ráda vás vyslechnu,“ odpovídá pracovnice linky. „Máte pravdu, když to nezkusíme, tak to nezjistíme,“ směje se paní a pokračuje: „Víte co, asi mi řekněte, jestli na mě máte dost času, vezmu to možná trošku ze široka.“ Pracovnice linky má ráda takový způsob laskavosti a nadsázky, dar mnoha starších lidí. „Času máme dost a linka je bezplatná, takže ani to nás nijak nelimituje. Vypravujte tak, jak je vám to milé.“

„Děkuji. On člověk třeba žije spokojeně a má pocit, že mu nic nechybí. Taková jsem byla i já. Mám vlastně všechno, manžela, rodinu, přátele. Pořád něco dělám – jsem bývalá učitelka literatury, pořád čtu, ráda hraji na klavír a chodím občas do kostela. I mě potkaly v životě těžké chvíle. Táta byl v padesátých letech zavřený, máma nešťastná, mě tehdy bylo přes 20, ale bratrovi jen 12. To byla těžká doba. Udělala jsem si nakonec svůj spokojený svět, dokonce jsem ani víru neztratila a chodívala na mše k jednomu faráři tzv. podzemní církve – k němu do bytu. Těžké, ale krásné chvíle… Po revoluci jsem začala učit na univerzitě a vydržela až do předloňska. Myslela jsem, že nedokážu přestat, ale pak jsem prostě zatoužila po klidu. I když ti studenti mi chybí, to bych lhala. Dala jsem si čas, abych se sebrala. Ono totiž hrozilo, že bych si pak ještě na onom světě spletla Pána boha s nějakým studentem a řekla mu, aby si přečetl toho Platona pořádně,“ volající se směje, pracovnice linky s ní.

„Abyste mi rozuměla, nikdy jsem nechtěla jen poučovat a vyučovat. Nejraději jsem měla semináře, diskuse, prostě otevřená setkání. Přesto se té role snadno nezbavíte. Člověk by měl odejít tak, jak přišel. Za sebe, ne za nějakou roli. Rozumíte mi…“ „Naprosto, řekla jste to moc hezky,“ reaguje pracovnice linky. „Teď abych tak začala poučovat vás. Měla jsem vás varovat, když jste mi nabízela tolik prostoru, stará ženská a ještě učitelka,“ směje se. Než se pracovnice linky stačí nadechnout k odpovědi, paní pokračuje. „Já vím, co mi na to máte říct! Je to neuvěřitelné, ale když cítíte, že vás někdo opravdu poslouchá, pustíte se do vyprávění sama od sebe. Takoví jste tam na té lince všichni?“ „Myslím, že ano. Řekla bych dokonce, že je to základní talent, bez kterého se tahle práce dělat nedá,“ uvažuje pracovnice linky. „No ano, máte pravdu, linka důvěry. Vůbec jsem nevěděla, že něco takového existuje. Není to hezký se ještě po osmdesátce něco naučit? Jak jsem říkala, vlastně jsem žila spokojený a úspěšný život, ráda to znovu opakuji. Možná čekáte nějakou hrůzu, která se pak stala… aby vás to neobtěžovalo, taková banalita. Ale pro mě je to důležité.“ „Je moc dobře, že voláte. Služba linky důvěry vychází z toho, že každý žije svůj vlastní příběh, že se věci nedají snadno zobecnit, pro každého je důležité něco jiného,“ podporuje pracovnice linky volající.

„Máte pravdu, nevím, kde se ty obavy berou. Člověk je celý život jako dítě, má strach, že jej rodiče odmítnou či nepochválí. A rodiče přitom už dávno nežijí… Můj příběh je starý dva roky. Byla jsem v knihovně a nikde nenašla volný stolek. Sedla jsem si nakonec k jedné starší paní a koukám, že čte mojí neoblíbenější knihu. V životě jsem toho přečetla hodně, ale tuto jedinou bych si nechala, kdybych se musela své knihovny vzdát. Prostě láska,“ paní se zase směje a pracovnice linky si znovu uvědomí, jak jí samotné je v tom hovoru dobře. „Musela jsem to té paní říct a ona – představte si, byla na tom úplně stejně. Byly jsme jak sestry! Krásně jsme si popovídaly a domluvily se, že se tam budeme potkávat. Pak jsem šla domů a měla pocit, jako bych ji hledala celý život. Jakoby byla součástí mé duše. Druhý den tam ale nepřišla, ani třetí. Nepřišla už nikdy. Volala jsem po všech nemocnicích, hledala v telefonních seznamech. Nikde nic, jakoby se po ní zem slehla. Byla jsem z toho smutná, ale nevěděla jsem, co mám dělat. Tak jsem se pokusila zapomenout, ale nejde to. Vrací se mi ve snech, vždycky tam jen sedí a usmívá se a čte tu knížku. V jednu chvíli jsem začala věřit, že to byla nějaká nadpřirozená bytost. Pak jsem se začala bát, že jsem se zbláznila, že jsem si to vymyslila. Připadám si, že mě je jen půl. Občas mám strach, že umřela. Byla mladší než já, alespoň myslím. No, a tak jsem dneska našla vás,“ paní si oddechne. „Občas totiž listuji telefonním seznamem a hledám, jestli jsem se nepřeslechla a počáteční písmeno jejího příjmení není jiné.“

„Slyším, že jste toho vyzkoušela hodně. Zkuste mi ještě jednou v kostce říci, kde všude jste hledala a pak nás třeba napadnou další možnosti,“ navrhuje pracovnice linky. Paní skutečně vyzkoušela první poslední, ale několik nápadů ještě společně s pracovnicí linky dostaly; mohla třeba onemocnět a vrátit se z Prahy do rodného kraje. Na několik míst předala pracovnice linky volající kontakt a pak se rozloučily. Paní volala za deset minut znovu. „Neuvěřitelné! Je skutečně v Táboře v domě s pečovatelskou službou,“ plakala radostí a ani pracovnice linky se neubránila slzám. „Vy jste zlatá,“ dodala paní na závěr. Pracovnice linky pak ještě chvíli v klidu seděla a přemýšlela. Takové hovory nejsou na lince každý den, často se však stává, že se zavoláním na linku důvěry jaksi prolomí ledy. Ptáte se, jak to, že když něco dlouho nešlo, to pak najednou jde? Na to ještě nikdo nepřišel.

Obr.: Linka seniorů

Pocit domova

Je třičtvrtě na osm, pracovník linky je už trochu unavený. Dokonce se přistihl, že se v myšlenkách pomalu prochází vlahým letním večerem. Blíží se osmá hodina, čas, kdy se linka až do osmé ranní odmlčí a on má za sebou náročnou službu. Pravidla linek důvěry jsou ale pevná. Do osmi znamená do osmi a každý, kdo zavolá, má právo na pozornost a péči. Pracovník to ví a už uvědomění si těchto vlastních pocitů a myšlenek ho vrací do reality a během těch pár zazvonění, než zdvihne důvěrné sluchátko, ještě stihne usrknout černou kávu pro povzbuzení.

„Linka seniorů, dobrý večer.“ Hlas volající se trochu třese: „Teď tu byl, právě odešel… co mám dělat? No řekněte mi, co mám dělat?“ Paní se rozpláče. Ač pracovník linky neví ještě o příběhu nic, ví, že teď ještě není čas se ptát. „Klidně plačte, já jsem tu s vámi.“ A paní skutečně plakat potřebovala. Bylo toho na ni moc. Když se vyplakala, sama, aniž bylo potřeba se vyptávat, se pustila do vyprávění. Žije s maminkou již mnoho let sama a stará se o ni. Mamince bude brzo devadesát. Fyzicky je ještě fit, ale už si mnoho nepamatuje, a tak péče o ni není jednoduchá. Na to vše si ale už zvykla. Má maminku ráda i jejich společný poklidný vesnický život. Před chvílí však práskl dveřmi bratranec, před očima jí zašermoval výpisem z katastru nemovitostí a suše oznámil, že se musí stěhovat. Dům má totiž ve vlastnictví on, a rozhodl se jej prodat. Kde budou bydlet, je mu jedno. Paní je velmi rozrušená, střídavě se zlobí a pláče. Pracovník linky jí naslouchá a sdílí s ní její trápení. To je v tuto chvíli to, co paní nejvíc potřebuje. Přemýšlí, že dnes se toho ani o moc víc udělat nedá. Na konci hovoru nabízí volající, že může zase zavolat hned, jak bude potřebovat. Dnes ostatně paní musí ještě obstarat dobytek a z největšího šoku je už venku. „Ráno moudřejší večera,“ loučí se nakonec volající a moc děkuje.

Statečná žena, říká si pracovník linky při vytoužené procházce. Když chtěl volající odkázat na nějakou ambulantní službu, dozvěděl se podrobnosti o tom, jak obě ženy žijí izolovaně, v nitru hluboké přírody, daleko od vší odborné pomoci. Jsou zvyklé všechno zvládnout samy, ale ztráta domova je možná příliš silná káva. Se svojí chaloupkou je volající úplně srostlá. Je její součástí, nikde jinde zatím nežila. Narodila se tam, žije tam a nikdy ji nenapadlo, že by mohla umřít jinde. Stejně jako její maminka a babička. Druhý den a další dny paní skutečně volala. Právní aspekt věci jí vůbec nic neříkal. „My s maminkou jsme tu přece doma!“ Jak by mohl jejich chaloupku vlastnit někdo jiný? A přeci, otec těsně před svojí smrtí věnoval dům jejímu bratranci. Šlo o vyrovnání starého rodinného dluhu. Dlouho tedy v hovorech zůstávalo u „pocitu domova“. Pracovník linky si mimoděk vzpomněl na Tibeťany v indickém exilu. Nedávno se odtamtud vrátil a mluvil s nimi. Řada z nich žije celý svůj život „v cizině“, přestože někteří v Indii vlastní své nemovitosti. Doma se cítí v Tibetu, kde však nemohli žít svobodně, a tak odešli. Bylo tomu tak i u některých emigrantů za komunistického Československa.

Mnoho lidí paní odbylo tím, ať si jim nestěžuje – v katastru nemovitostí je napsaný někdo jiný, smlouva o převodu je platná, tak jakýpak domov! To jsou jen pocity. Naštěstí na Lince seniorů vědí, že pocity jsou důležité a všichni pracovníci, kteří s ní měli možnost mluvit, jí rozuměli. Dodalo jí to síly a postupně byla schopná přijmout, že dům vlastní bratranec. Trvalo to však několik měsíců, kdy neustále opakovala, že ony s maminkou jsou v chaloupce doma a že se o tom nepotřebují s nikým bavit. Nakonec se tedy vydala za bratrancem a domluvila s ním, že dům neprodá a nechá je tam obě dožít, za nějaký drobný nájem. Také se od linky důvěry naučila naslouchat a dozvěděla se, že bratranec není tak zlý a neotesaný, jak o něm sama párkrát prohlásila. Jen se sám dostal do dluhů a nepříjemné rodinné situace. Sám jednal ve stresu. Po více jak půlroce se podařilo vše vyřešit. Když paní naposledy poděkovala a zavěsila, vrátil se ještě pracovník linky k myšlenkám o domově. Je to téma široké a složité, úzce související se svobodou. Ze své praxe například ví, že někdy je prospěšné domov opustit, vydat se na cestu. Vzpomněl si na i potulné jogíny a mnichy, kteří si nosí svůj domov neustále s sebou. Na závěr ale věnoval tichou modlitbu všem, kteří domov hledají. Aby jej nalezli. A těm, kteří ví, kde je, ale nemohou jej obývat. Aby se domů zase mohli vrátit a svobodně tam žít.

Obr.: Linka seniorů

Štědrý den s Linkou seniorů

Vánoční služby má rád, ač bývají smutné. Bývají nějak zvláštně ryzí a pravdivé. V myšlenkách si vybaví vánoční službu před pár lety, kdy mu zavolalo jen pár lidí. „Nechali pro změnu samotného mě,“ trochu se pousměje té paradoxní myšlence. Ano, tak se ale skutečně tehdy cítil. A přitom věděl, že všude je spousta lidí, jejichž jediným vánočním společníkem je televize. S televizí si ale nepromluví. Tramvaj zastavuje a čerstvá sněhová pokrývka zakřupe pod podrážkami vystupujících. Pracovníkovi linky to vrátí myšlenky k jeho blízkým. Nikdo z nich není v tuhle chvíli sám. „Snad i proto se mohu věnovat ostatním. Jen aby se neostýchali zavolat. Za těch pět let praxe nepamatuji jediného volajícího, který by toho, že číslo linky vytočil, litoval.“ Když stoupá po schodech, jako by telepaticky přenášel číslo 800 200 007 do osamělých domácností. Znovu se sám nad sebou pousměje, ale to už si s kolegyní přejí hezké Vánoce a předávají službu. Usedne do otočné židle a dá si pomalé kolečko. Svíčky, stromek, pár dárků pod ním, ticho. Na lince důvěry je nejzajímavější, že člověk nikdy neví, kdo a s čím se mu právě ozve. Pracovník zavře oči a nechá volný prostor fantazii. Najednou vidí obraz: z nebe padají milióny dárků. Těsně nad zemí se dárky proměňují ve sněhové vločky, které zvolna dopadají na tiše plynoucí hladinu řeky… Zazvoní telefon.

„Hezký dobrý večer, přeji. Já… já volám poprvé, víte, tak nevím… ale četla jsem, že mohu o Vánocích zavolat.“ „Je moc dobře, že voláte,“ odpoví pracovník linky. „Víte, já se bála Vánoc od dušiček. Pak přišel advent a ten byl moc hezký, utekl jako voda a najednou tu byl Štědrý den. Pracovala jsem, připravovala. Říkám si, to je fuk, že jen sama pro sebe. Vystrojila jsem stromeček, uklidila, salát a rybu udělala. Máme speciální rodinný recept, na koriandru. Večeřela jsem, vzpomínala… a říkala si, hergot, to jsem statečná! To jsem nečekala, že to půjde takhle hladce! A jak jsem byla v ráži, začala jsem zpívat koledu. Budete ji znát, o tom, jak se narodil Kristus Pán, nám, nám…,“ paní se rozpláče. Pracovník linky dává volající vědět, že plakat může. Že je tu s ní… a pro ni. „No, a přesně takhle to dopadlo. Začala jsem brečet, co brečet, řvát! Jako kdybych se místo na jesličky narození koukala na pohřební orloj. Začali tam dokolečka běhat lidi, který jsem v životě ztratila. Na některý jsem si už léta nevzpomněla. Ani třeba nejsou všichni mrtví. Ale měla jsem je ráda a oni prostě odešli z mýho života.“ „To pro vás muselo být hodně těžké. Představil jsem si to s vámi a i mně se začaly hrnout slzy do očí. Napadá mě, jak je blízko od narození ke smrti. A od radosti ke smutku.“ „To máte pravdu, to říkávala moje babička… Ježišmarjá, já jsem tak ráda, že s váma mluvím, věříte mi?“ „To víte, že věřím. A obdivuji vaši odvahu, vytočit číslo do neznáma, když je vám těžko. Klobouk dolů.“

„No, ono to zas úplně do neznáma nebylo, přiznám se, že mi to poradila sousedka. Té jste už párkrát moc dobře posloužili. Žije taky sama, nemá se kam obrátit.“ Po chvilce mlčení paní pokračuje: „První v tom orloji byli moji rodiče, pak sourozenci…“ Paní začne vzpomínat na jednoho po druhém, vzpomínat na vše společně prožité, především na Vánoce. Vypráví o zvycích i šlamastikách, o kočkou poraženém stromku i o tom, jak brácha schválně pustil kozy, které pak vnikly k sousedům. „Chvíli to byl průšvih, ale pak se to celý proměnilo a na Silvestra se naši tátové spolu opili, což do tý doby nikdy neudělali. Ty kozy nás daly dohromady…“ Pracovník linky živě reaguje, směje se a je dojatý. Všichni si myslí, že linka důvěry je něco výlučně smutného a těžkého. Ale ono je to všechno nějak jinak. Už teď se sám cítí obohacený. „No jo, ale to byla všechno vesnice. Lidi se občas hádali, ale měli k sobě stejně blíž. Taky byla jiná doba. Mně je teď skoro osmdesát, bydlím ve městě, v bytovce. K sousedovi pět metrů a přitom tak daleko,“ posmutní znovu volající. „Tomu plně rozumím,“ odpovídá pracovník linky. „Napadá mě, jestli ta vaše osamělá sousedka právě teď nevytáčí také nějakou linku důvěry.“

Paní ta představa rozesměje. „Víte, že máte možná pravdu? A říká si, že mě nebude obtěžovat a to samý si říkám já… no to tak s tou samotou je. Je jako droga. Člověk si na ni zvykne a pak už i kdyby mohl, je nějaký omámený, líný. Prostě zvyk je železná košile. Radši zůstanete sám, než byste risknul, že budete odmítnutý. Taky ztrácíte ty komunikační schopnosti a i kdybyste chtěl, stejně najednou nevíte nějak, jak na to. A víte co, mě ten rozhovor s vámi moc pomohl a mám teď kuráž… já zkusím u té sousedky zazvonit. Možná, když budeme dvě, mohly bychom zajít i na půlnoční.“ „Víte, možná je to troufalé, pokračuje paní, „ale já bych na vás měla ještě jednu prosbu.“ „Určitě se neostýchejte.“ „Nezazpíval byste si se mnou tu koledu? Vono dvě ženský, i kdyby ta sousedka… no prostě je to takový utahaný a taky s váma mám větší odvahu. Když už jsme to nakousli.“ „Narodil se Kristus Pán…“ Všechny čtyři sloky. Ani pracovník linky, ani volající doteď netušili, že mohou s někým zpívat po telefonu.


Pozn.: Osobní údaje v příbězích byly pozměněny tak, aby byla zachována plná anonymita volajících.